Argondian Reon se ve skutecnosti narodil jako Jan Zahradník 21. cervence 1948 v Praze na Vyšehrade.
Své detství prozil spíše štastne na venkovském okolí rodného mesta. V tech dobách prý do rozvoje jeho vnitrního sveta a dalších horizontů nejvíc prispela divadelní cinnost jeho rodiců, kterí navíc podporovali jeho vrozenou lásku k prírode. Tam nalézáme Jeníka už od dětství malujícího pastelem i olejem v krajině u svého prvního malířského stojanu z otcova fotostativu. Všem doporučením na výtvarné studie bylo však rázně zabráněno zákazem tehdejších minipředstavitelů, neboť o a i jeho rodiče prý nedávali žádnou záruku pro zdránou dráhu ve směru soudobé „ideologie“.
V tom se také nemýlili a Reon sám dodneška blahořečí neúprosnému rozhodnutí majestátů uličního výboru. Vyučil se totiž díky tomu keramikem na hrnčířském kruhu u bodrého, milovaného mistra Josefa Šimůnka pocházejícího ze tři sta let staré hrnčířské rodiny. V té době jediným učněm tohoto dávného a kouzelného řemesla v Praze, strávil Jenda poslední roky svého českého života v romantickém atelieru nad Čertovkou na Kampě.
V létě 1968 odjíždí do Itálie na tovaryšskou praxi do keramických ateliérů na adriatickém pobřeží. Ironií osudu zůstává, že se jeho odjezd se prakticky na den kryje s osudným srpnovým datem českého národa.
I přes všechny víry osudu nepřestává Jeník malovat a například v Itálii začíná být větší zájem o jeho obrazy než o keramiku.
Je to už přes dva roky, co opustil mladistvý malíř krajinářství a portrétování, z této doby se dochovávají spíše donquichotské motivy vizionářské imaginace. Na zimu „Gianni“ přesídlil do švýcarského Luzernu, kde se rozhoduje definitivně o svém nenavrácení do zmrzačené otčiny. Záhy dostává nabídky, o kterých by se mu tenkrát doma ani nesnilo, stává se restaurátorem obrazů starých mistrů, a tím se datuje i jeho zasvěcení do tajů klasické malby. Ovlivněn netušenou poctou svěření restaurace obrazů Hieronyma Bosche, utvrzuje se ve směru vizionářské malby. Největším mezníkem v jeho osudu je však skutečnost, že ještě před koncem roku 1968 podepisuje poprvé svůj obraz jménem Reon.
Začíná tak skutečný zrod nového životního smyslu, pár dní na to už Reon hlásá, že je posel z Argondie.
V cizineckém prostředí exilu se v podstatě odcizuje ještě více, když si vytváří vlastní exil: ireálnou zemi, do které se se svou paletou uzavírá po dlouhých nocích nadvlády ticha a pociťuje tak poprvé skutečně ono vzrušující blaho svého největšího životního dobrodružství.
Vydává se tak na závratnou cestu vizí bez pocitu omezení v prostoru a času, pocit dobyvatele zakletého do snu terpentýnového oparu.
Tak jako je nutností přírody při zrození člověka, i první údobí k utváření Argondie je skryto lidským zrakům, aby pak ona poznala před svědky poprvé světlo světa právě za devět měsíců v osudupříznivém Luzernu na první Reonově výstavě.
Koncem roku 1969 je Reon zván do Monaca, aby v „Galerii de Monte-Carlo“ pověsil konečně laťku náročnosti zdostatek vysoko k zahájení opravdové profesionální malířské dráhy.
Po několika dalších výstavách v Belgii, Franicii a Švýcarsku se dva roky na to malíř nadobro izoluje v již uvedeném keltském lese, v místech dávných legend, kde je uložen po staletí ten pravý humus pro další rašení Reonovy vlastní legendy. Po čtvrtce století se dnes Reon vrací do rodné Prahy, aby v den pětadvacátých narozenin vzniku argondijské „obrazotvornosti“ mohl v Karolinu, paláci monumentálního krále Karla IV., symbolicky rozvěsit okna do své říše a nabídl nám svůj svět.
Buďte vítáni v Reonově Argondii“